Čekáme na zázrak - odpoví nemocná matka třech dcer. (Cesty za sirotky, Míša)

Rodin se sirotky v samotném okolí našeho Centra je několik. Některé si vystačí samy a pomoc nežádají - mají například dobré příbuzenstvo nebo dostatek vlastního pole nebo jsou děti odrostlejší. Takoví nám za nabídnutou pomoci poděkují a pošlou nás dál, k potřebnějším. Potřebnější jsou ti, co nemají vlastní pole a musejí ho na sezonu pronajímat, ti co mají jen malé děti, které jíst potřebují, ale vypěstováním ještě nepomohou, ti, kterým zůstali jen staří prarodiče, žádné tety a strýci. A ani ti nejpotřebnější nežebrají, ani o peníze ani o jídlo. Ale tu radostnou úlevu v jejich očích, když jim řekneme, že jím můžeme pomoci, bych Vám přála vidět.

Nemocná Mama Asha a její tři dcery

Sedíme v malé hliněné chajdě na rohoži a 15 cm dřevěných židličkách. Kouknu se na strop a vidím slaměnou střechu plnou obrovských děr. Trám, který tvoří hřeben střechy končí dřív než na protilehlém štítu. Asi 50 cm před koncem je podložen od země hrubou větví. Toto je obydlí mamy Ashi a jejich tří dcer: Sady, která má handicapovanou ruku, Manjiyi, která je vdovou s ročním dítětem a malé Ashi, která chodí do 3. třídy. 

Mama Asha byla jednou ze tří žen místního muslima, který však zemřel před 2 léty. Od té doby žijí samy a bez pomoci. Mezitím, co ostatní 2 vdovy stavějí nové domy, ona nemá ani co by uvařila k večeři. Pole, které vlastní nemůže obdělávat, sama je totiž nemocná. Cítí se velmi slabá a upadá náhle do závratí a bezvědomí. Místní lékař ji neporadil a ošetření v nemocnici si nemůže dovolit. Ani jedna z dcer není v momentální situaci schopná práci na poli zastat. Celé Mahango je po sklizni, jenom mama Asha a dcery nemají, co do úst. Moje otázka tedy zní: "Jak se vlastně živíte?" Odpověď: "Čekáme na zázrak. Ostatní ženy mého může se mají lépe, protože mají příbuzné. Občas nám lidé něco dají, jako třeba teď tuhle větev banánů." Hned jich pár odlomila a rozdělila se s námi. Začínám cítit vnitřní tíhu: Tahle žena nemá skutečně NIC. Zní to banálně, ale když si uvědomíte, že z toho, co člověk k životu alespoň v základu potřebuje, ona nemá NIC, je to děsivé!

Mama Asha vždycky pomáhala nám, ať už na misijní stanici nebo v sirotčinci a byla oporou těm, kteří dennodenně pomáhají sirotkům a dalším potřebným lidem.

Jak můžeme nyní pomoci my jim? Malé Ashi můžeme pomoci studovat, platit školné a školní pomůcky...ale to je nenasytí. Začali jsme tedy tím, že jsme jim dali 20 000 šilinků na opravu střechy...to je vlastně jen 250 Kč a jakou pro někoho mají hodnotu. Také zaplatíme mamě Ashi vyšetření v nemocnici, třeba to, co ji trápí půjde vyléčit. Je to pomoc, ale stále je to nezasytí.

Adoptuj malou Ashu a pomoz její rodině
- školní  náklady, oblečení, boty, hygiena pro malou Ashu: 3000 Kč/ rok

- základní potraviny pro 4 osoby (1 pytel rýže, 1 pytel kukuřice): 3000 Kč/ 3 měsíce
 (zároveň pracujeme na plánu, jak využít jejich pole k jejich obživě, když už jej nemohou obdělávat, dalo by se alespoň pronajímat na sezonu, která začíná za 3 měsíce.)

Kdo může pomoci, prosím, kontaktujte nás na kontakt@bezmamy.cz

Loučení s Chrisem a příchod Davida (Tom a Míša)

Ještě předtím než jsme do Afriky přijeli, nám Chris oznámil, že se žení do Evropy a tím pádem musí ukončit práci pro Bez mámy v Africe. Ono už to tak trochu 2 -3 roky viselo ve vzduchu,od té chvíle kdy po něm začala pokukovat naše dobrovolnice Zuzka a on po ní. Už od roku 2012 jsme meli uvažovat  o uzavírání dohod mezi námi a dobrovolníky, že si nebudou nic začínat s našimi zaměstnanci :), ale tehdy nás ani ve snu nenapadlo,že to může  skončit svatbou a společným životem  v ČR:).  Po 4 letech spolupráce není lehké říct sbohem pro nás, tím spíše pro děti, které s Chrisem  byly v kontaktu a pro které byl mnohdy více než Uncle Chris... Včera večer proteklo v sirotčinci více slz, než vody za posledních 14 dnů a zazněly zde tak usedave nářky, které jsme nezaznamenali ani na pravem Africkém pohřbu před 2 lety.. A nutno říci, že brečeli úplně všichni, včetně Chrise. Hard Day. Každopádně všichni Chrisovi přejeme štěstí a v České republice budeme dále spolupracovat pro dobro našich dětí v Mahangu.

S odchodem jsou spojeny příchody. Do organizace nastupuje nový zaměstnanec, Chrisův přítel, David. Přestože že jsme si mysleli, že Chrise bude těžké, ne-li nemožné nahradit, tak za posledních několik týdnů, co jsme byli s Davidem v úzkém kontaktu to vypadá, že bude Chrisovym plnohodnotným nástupcem. Je odpovědný, umí to s dětmi, má skvělou angličtinu, přístup k internetu a navíc je ženatý, tak snad nám brzo neuteče :).

Moje 12 denní vsuvka - pohled fundraisera (Zuzka 2)

Odjížděla jsem do Afriky s tím, že si projekt prohlédnu a dozvím se podrobnosti a hurá domů, kde můžu dobře dělat svoji práci. Nějaké zkušenosti s Afrikou mám a tak jsem nečekala nic nového. Musím ale přiznat, že mi přátelská atmosfera přirostla k srdci a těžko se mi odjíždělo.

Potěšily mě hlavně děti zapojené v projektu, jak v sirotčinci, tak v přilehlých vesnicích. Je vidět, že jsme pro mě velkou motivací. Sestra Epifanie - ze sirotčince, je neuvěřitelná. Když něco vykládá všichni poslouchají, má přirozenou autoritu a organizační schopnosti. Na domácí práce má děti rozdělené na dvě skupiny, ty se průběžně střídají. Večerní hraní divadla na biblické motivy a následné rozebrání příběhu, kdy se snaží všechny zapojit i ty nejmladší - takové učení formou hry .... z toho všeho jsem byla do slova unešená, takového člověka, jsem tu opravdu nečekala! 

Také bych ráda zmínila otce projektu Babu - který přivedl zakladatele Bez mámy sem do chudé vesnice Mahango. Je to starý pán (85) s pokrokovým myšlením. 

Lidé, kteří se o nás starali nebo nějak pomáhali jsou velice přátelští.

K celkového pohledu mě překvapila rozsáhlost centra a spousta půdy k využití. Problém je sice eroze, ale i ta se dá účinně řešit stromy.

Chod a potřeby sirotčince jsou vedeny přirozeně vedou. My vlastně jen podporujeme co oni sami vyzkoušeli a zažívají. Tím myslím např. chov zvířat a pěstování zeleniny a ovoce. Čeká nás ještě spousta práce, ale po tom co jsem viděla věřím, že to všechno zvládne. Odvezla jsem si ty nejlepší dojmy.

Čas na shrnutí (Tomáš)

Pobyt v Mahangu se chýlí ke konci, dobrovolníci už odjeli, s Miškou ještě týden zůstáváme a procházíme, co se letos povedlo. Předně nutno dodat, že z odvedené práce máme pozitivní dojem a že by se ji nestihla ani polovina, nebýt skvělých dobrovolníků, kteří s námi letos jeli.

Plot, zahrada
O stavbě plotu jsem už napsal dost, nicméně mohu dodat, že v zahradě se podařilo vytvořit několik políček, přivést hlínu a připravit na setbu. Pokud se podaří dovést kontejner, máme v něm skleník, pro který jsme připravili v zahradě místo.
Děkujeme Tomášovi a Lucce Sotákovým, díky jejichž finanční pomoci se podařilo projekt zahrady uskutečnit. Děkujeme také Vladimírovi a Marii Albrechtovým, kteří před rokem koupili skleník ...snad za rok ho i postavíme :)

Police v sirotčinci, police ve skladu
Práce se dřevem... o tom by se dalo napsat podobné pojednání jako o stavbě plotu. Dokážete si představit řezat čerstvé dřevo tupou pilkou, která se co chvíli zadrhne? Dřevo, do kterého když zabíjíte hřebík, vyteče z něj pramínek vody? Dřevo čerstvé tak, že se do něj nedá zabít hřebík, ale musí se ručně předvrtat dírka? No, o tom asi někdy jindy... Každopdáně, Po dvou letech nebyly ve fungující ubytovně pro kluky připraveny poličky, kam by si kluci mohli dávat své věci. Podařilo se vyrobit police pro všechny kluky v sirotčinci, teď je ještě naučit nějaký systém, jak police dobře využít a nemít tam hned vedle zubního kartáčku uhnízděnou slepici, která sedí na vajíčkách.
Děkujeme Jirkovi, který potil krev a slzy, aby police byly...

Sázení stromů
Už mě nebaví pořád se vracet ke stavbě plotu, ale když to srovnám s kopáním děr na stromy, zas tak hrozné mi to vlastně nepřipadá. Vykopali jsme totiž díry na strom a zeptali se místních, jestli to tak stačí. Jen se usmáli a když ukázali rozpřaženýma rukama od východu na západ, jak musí být jáma široká a jak hluboká, poklesla mi čelist. Když jsme stáli s Ayubem po pás v díře a konečně zaznělo, že tak to tedy stačí, odhodil jsem krumpáč s vědomím, že každý strom tady je malý zázrak. Předpokládáme postupné zalesnění velké části pozemku, ale kdo to bude dělat nevím...
Děkujeme Jirkovi, který se pustil nejen do kopání děr, ale také do zavlažovacího systému za využití odpadních vod.

Stavba sirotčince pro holky
Hrubá stavba ubytovny je hotová, po našem příjezdu jsme zahájili práce na dokončení vnitřních prostor, zejména montáž oken, dveří, omítky atd. Dobrovolníci se zapojili do osekávání cihel, protože při stavbě byly použité cihly různých velikostí a kdybychom je neosekali, aby vytvořily alespoň přibližnou rovinu, spotřebovali bychom na omítky mnohem více materiálu. Rozhodli jsme se také využít stávající prostory a provizorně zde udělat ubytování pro dobrovolníky, než se podaří vybudovat pro ně vlastní ubytování.

Děkujeme všem dětem v České republice, které se zapojily do projektu "Čtení pomáhá" a věnovaly takto částku ve výši 100 tis. Kč na stavbu sirotčince pro holky. Za tuto částku se nám podaří dodělat omítky a podlahy v celém sirotčinci.


Údržba stávajících budov a zařízení
Po několika letech užívání sirotčince jsme už nestačí investovat jen do nového, ale nutná je i údržba stávajícího. Kromě nátěru nového plotu jsme natřeli všechny kovové tyče v centru. Sítě proti komárům v ubytovně pro kluky byly plné děr, vlastně někdy šlo spíše o díru, která byla rámována tenkým pruhem sítě.
Děkujeme Petře za nátěry kovových tyčí v celém centru a zašití děr v sítích proti komárům.

Výuka ve škole a školce
Na SŠ Jakaya sice učí zeměpis podle globusu, kde se jaksi na Českou Republiku zapomnělo, ale snad poté, co Zuza oslnila své tanzánské kolegy a pomohla probrat celou jednu látku z Biologie, ČR nepadne v zapomnění. Péťa zase zpestřila výuku v mateřské školce poblíž sirotčince a naučila děti nejen několik základních vět v angličtině, ale také číslovky a pojmenování věcí denní potřeby.
Děkujeme Zuzi a Péti za jejich trpělivost zvládnout 40- 100 žáků ve třídě a přitom je ještě něco naučit. Na jejich inspirativní přístup bez fyzických trestů, žáci budou s láskou vzpomínat.

Adopce sirotků
Během našeho pobytu jsme navštívili jak stávající sirotky, již zapojené do projektu adopce, tak i děti, které pomoc potřebují. U druhé skupiny, jsme se zaměřili na pomoc dětem, které žijí v bližším či vzdálenějším okolí centra pouze s matkou nebo prarodiči, kteří nemají prostředky na to, posílat děti pravidelně do školy. Těmto dětem budeme díky projektu adopce hledat sponzory, kteří budou ochotni koupit dítěti vše potřebné pro vzdělání. O střechu nad hlavou a stravu se jim postarají jejich příbuzní.

Zahájení projektu vzdělávání dospělých
V právě dokončovaném strategickém plánu sdružení si klademe jako hlavní a klíčoý cíl podporu vzdělávání. To se netýká pouze dětí ale také často dospělých, kteří neměli přístup ke kvalitnímu vzdělání, přesto touží po tom něco se naučit, v něčem se zdokonalit. Rozhodli jsme se zahájit projekt edukačních kurzů pro dospělé výukou angličtiny, o kterou mají místní zájem, neboť je v Tanzánii úředním jazykem.  Hned co jsme projekt představili místním starostům, roznesla se zpráva bleskovou rychlostí i do vzdálenějších vesnic a zájemci se jen hrnou. První kurz otvíráme pro 20 osob od 1. září.

Bůh stvořil černochy, bělochy a Indy (Míša)

Dobrovolníci Péťa, Zuza  a Jirka se rozloučili s Mahangem 8.8., což je pro Afričany významný den NANE NANE (osm osm) = den FARMÁŘŮ. Všude se slaví a u nás v sirotčinci se zároveň i loučíme. I v tento slavný den se dopoledne pracuje, a vlastně i odpoledne, ale to jen to, co je nezbytně nutné, jako vaření, úklid a podobě.
Dopoledne jsme se zabývali přípravou výživy pro budoucí stromky, což v africkém podání znaméená sbírání hov... . Ve skutečnosti byla tato činnost méně nechutná než se na první pohled zdá, neboť slunce vysuší i čerstvá hovínka do pár hodin na troud.

Dopoledne jsme se také rozhodli zasadit sazeničky stromků do připravených děr. Záhy jsme však pochopili, že naše evropské představy propadly zcela naivitě. Protože sirotčinec stojí téměř na skále i stromy vznikající kolem sirotčince budou mít své základy na skále. Tomáš a Jirka se několik dní nadřeli, aby připravili 14 děr o  rozměrech 30 x 30 cm, ale čelisti spadly nám všem, když jsme pochopili, že každá jáma pro strom má být veliká 100 x 100 cm. JESTLI SE JEŠTĚ NĚKDE NA SVĚTĚ NACHÁZÍ MUŽ, KTERÝ SÁZÍ STROMY....PROSÍME, PŘIJEĎ!!! TADY V MAHANGU SI  SKUTEČNĚ PŘIJDEŠ NA SVÉ!

Za pomocí Josepha a Ayubu se podařily 2 jámy vyhloubit, ale co těch zbylých 12?
 

Po slavnostním obědě, na který padli 2 králíčci z Ayubova chovu, už se nikomu do práce nechtělo. Děti přišly na oběd ve slavnostním oblečení, dostali kupu masa a tradiční pilaf, sodu a mohli se jít procházet do vesnice a hrát si. Atmosféru okořenil nově zakoupený buben, který jsme nechali pro sirotčinec vyrobit u místních. Samson byl tak nadšený, že si další bubínek vyrobil ještě před obědem s čerstvé králičí kůže - je to koumák!
Jirka se nám trochu rozstonal, ale o léčebných praktikách sestry Epifanie a africké pedikůře, by vám raději měl vyprávět sám:-). Petra byla Jirkovi oporou, a tak jsme světelnou část dne zakončili tradičním pozorováním západu slunce na vodojemu pouze se Zuzou.

Světelná část byla sice za námi, ale den rozhodně neskončil. V sirotčinci bylo veselo. Děti zpívaly a tancovaly, rozdávaly dobrovolníkům dárečky v doprovodu písně: " Good bye, good bye, but not forever." Ještě, že já a Tom tady zůstáváme déle, jinak už bych brečela jako želva. Za každým proslovem následovala salva z bubnu a všechny děti děkovaly za buben jeho tvůrci, kterého jsme pozvali na večeři. Opravdu si buben celý den neodpočinul, až nám z toho šla hlava kolem, a musím přiznat, že jsme si tím na sebe ušili bič.

Sestra Epifanie říká: "to jsme zkrátka my Afričani, když vidíme buben, mohli bychom stále jen hrát zpívat a tančit. U nás se traduje tento příběh: Bůh stvořil tři druhy lidí: černochy, bělochy a indy. A stvořil pro ně tři různé dary: buben, peníze a intelekt a každý si mohl vybrat dle své volby. Černoch pomalu nenechal Boha ani domluvit a vrhnul se na buben, proto do dneška, když má Afričan buben, tak nehledí na nic, všeho je schopen zanechat a jen tančit a hrát. Indové byli druzí a sáhli po penězích, protože miluji business sem business tam. No a na bělochy zbyl intelekt.
Tak co myslíte, vyhráli jsme to s tím intelektem? Někdy si vážně myslím, že by ten buben byl lepší!

Matema - splněný sen sirotků (Míša, která to proležela na pokoji)

Většina rodičů byla nadšená myšlenkou umožnit dětem tento jedinečný výlet a já jsem se těšila až to dětem oznámím a uvidím jejich tváře. Ono to totiž mělo být až do našeho příjezdu tajemstvím, avšak záhy jsme zjistili, že to bylo veřejným tajemstvím. Nikdo o tom nahlas nepromluvil, ale špitali si o tom všichni.
Týden před odjezdem Tom prolomil mlčení a ptá se při práci Abua: "Co se ti dnes zdálo?" Abu: "O Matemě.""A jak To tam vypadalo?" "JAKO V EVROPĚ." A když jsem k tomu ještě dodala, že budou spát v hotelu, Abu vyjekl nadšením a sděloval to dalším klukům, pracujícím o kousek dál. "A uvidíte tam krásné pestrobarevné rybičky", dodávám. Odevšud zní nadšené "Aháááá". Pak mě napadne pro jistotu dodat: "Ty, ale nejsou k jedení!"....A odevšud v zápětí zní zkroušené "Ouhááááá". Barevné rybičky sice nakonec neviděli, ale za to jednu nebarevnou dostal každý na talíři. Ale to trochu předbíhám.
Nastal den D, některé děti nemohly dospat rána, většina nadšením neusla vůbec. Byli tak plní emocí, když si večer chystali věci do zcela nových baťůžků a zkoušeli jak jim sekne triko s Bez mámy logem a nové sandále, že se třepotali rozrušením a není divu, že nespali vůbec. Baťůžky nechtěli opistit ani v autobuse, když dostali možnost, že by je Chris dopravil autem. Setra Epifanie mi to vysvětluje: Moje drahá, oni se cítí jako by někam letěli, nemám to srdce je přemlouvat:-).

Cesta autobusem se začala vyvíjet slibně, byla o nás bitka, neboť jako velká skupina jsme byli jistým výdělkem, protože jsme zabrali celý autobus.

Sestra Epifanie byla perfektně připravená a bez její pomoci by nás všechno stálo více nervů a mnohonásobně více peněz. Tak kupříkladu vezla sebou galon vody a další 5 l kanistr a nachystala všem svačinku s několika kousky pečeného masa, smaženými banány, mandazi a tak dál. Jenže svačinka nepřišla uplně v tu pravou chvíli. Sotva jsem se zakousla s chutí do prvního kusu masa a chleba, Bedon začal do mě šťouchat, protože Inosent sedící vedle něj měl ruce plné zvratků. Tak jsem  mu rychle přistrčila prázdný sáček a to Inosent pokračoval. Až vše dokončil nastalo to nejhorší, po vzoru všech ostatních " blíčů" měl vyhodit svůj pytlík z okna. Děsila mě představa, že bych mohla být jedním z lidí, které zrovna v nějaké vesnici míjel náš autobus. Ale představa se ukázala být mylnou, neboť Inosent hodil pytlík "tak šikovně", že se rozstříkl o vnější sklo autobusu. Jednu výhodu to celé mělo....snadno se nám odmítali prodejci nabízející jídlo do oken projíždějícího autobusů.

Konečně jsme na Matemě, nikdo nemyslí na zážitky z cesty, všichni jsou nadšení....jenom já mám chřipku jako blázen. Po neodolatelném prvním koupání v jezeře se uchyluji do pokoje a sleduji vše z pozdáli. O užaslých dětech, o krásných zážitcích vám povypráví snad někdo jiný.

Afrika versus Evropa… a pár odlišností…. (Péťa)

… které mě, jako cestovatelku, která má za sebou pouze Evropu, zaujaly – některé překvapily, některé vystrašily, jiné zahřály na srdci… Tak jdeme na to:

-          Turecký záchod – na letišti v Daru ještě Evropa klasická, všude jinde už néé. Jednoduše – zvyknete si docela rychle a přijde vám to v konečné fázi jako nejlepší metoda až na to, že si na něm moc noviny nepočtete, páč to kolena dlouhodobě nevydrží….

-          Moskytiéry – poprvé spím jako princezna z pohádek, když odmyslím sít, která mě chrání před 24 hodinovým bzučením komárů, které se se Zuzi snažíme pozabíjet (neptejte se mě tu na mé vegetariánské přesvědčení – to víte, že mi trhá srdce ubližovat čemukoliv živému J) jak se dá a hlavně čím se dá, takže na stěnách pokoje nemáme obrázky ale komáry v různých pózách, kteří se nám oddali 

-          Prach a la vyprahlá Afrika – je prostě všude a berete ho jako dobrý peeling a zkoušku vaší pokožky, co všechno snese. Větrná prachová tornáda jsou super, už jsem byla jedním součástí – co naděláte, prolítnete jím a máte výtlem :-)

-          Den má 12 hodin – rozednívá se lehce před sedmou a tou dobou večer i Slunce zapadá

-          Nebe plné hvězd a Měsíc ve tvaru U – pozorovat to s tichem okolo je krása, jen malý a velký vůz tu prostě nenajdeme

-          Jezení rukama – zatím nepraktikujeme a asi ani nebudeme, u dětí běžná věc

-          Večeře – běžně tu bývá kolem 21.-22. hodiny s tím, že je to největší jídlo za den – po 14 dnech zvyšujeme porce, protože rýže nám jaksi přestává stačit a my pocitujeme hlad, takže ač večer padáme únavou, hlad nás na véču vyžene J

-          Děti a jejich den – přes den škola, pak práce, jídlo a na pořádné učení dochází až po večeři, takže kolem 22. hodiny. Mrňousci usínají na stole… :-/ tohle nedávám – srdce ani hlava to nebere…

-          Modlitba před jídlem – ve svahilštině, která netrvá pár vteřin, je opravdu dlouhá a když pozorujete děcka, která se v tento okamžik dokážou naprosto zklidnit a oddat se této chvíli, ani nedudáte, ač nejste věřící

-          Kostel – menší kostelík s jednoduchým interiérem, kam se nás vejde hafo. Mše doprovázená zpěvem a tancem černochů, jak známe z filmůJ, je opravdu zážitek, žádná nuda, když se tedy mše neprotáhne na 3-4 hodiny, jak to tak často bývá

-          Typická jídla, „denní chleba“ – rýže, kukuřičná kaše ugali, fazole, hrášek, chipsy (hranolky)

-          Typické ovoce – banány, avokádo, papája – nezaměnitelná chut – prostě lahoda, pane Jahoda :) Zvyká se lehko, odvyká těžko…. Uff, „těším“ se na ovoce z českých supermarketů…

-          Zvířátka - Oslíci, kozy, krávy, slepice, psi, kočky, krávy s obrovským tukovým hrbem na zádech – vypadají jako velbloudi J

-          Pepsi za 8 Kč, pivo za 35 Kč – chutná obojí JJ

-          MHD mezi vesnicemi – piki piki – tzn. motorky s hudbou, ale bez zrcátek a funkčního tachometru – vejdeme se 3 (když se vezou děti tak řidič a 4 prcci)

-          Hořící pole – samovolné a někdy asi i žádané mini požáry – vidíte denně, prostě je míjíte…

-          Hadi, štíři – 1 přejetý had, 2 zabití štíři – snad se tahle má zkušenost moc navyšovat nebude

-          Zelené slepice a kuřátka – jen si nemyslete, že už kecám – ani náhodou 

-          Krátké vlasy (tím myšleno téměř vyholené) – i holky je mají – prý je drahé je tady udržovat nebo si nechávat dělat copánky

-          Děkovná řeč ve školce – vždy když se jim zadaří, něco splní nebo mi odpoví dobře – celá třída si sborově poděkuje a na konci si tleskne: „ Hongera chekechera u-aaa…“ tlesk :-):-)

Tak co na to říkáte? Co vás napadá, jaké máte pocity?

Přidáte se příští rok a vyzkoušíte to na vlastní kůži???