Jelikož
jsem nedávno strávila pár měsíců v JV Asii, od prvního momentu - výstupu na
letišti v Daru - na mě dýchá velmi podobná atmosféra....Já to prostě miluju -
jen tak pozorovat a vstřebávat tu jejich kulturu!! Být v Tanzánii - v nitru Tanzánie
- je pro mne obrovský zážitek a já si to tu užívám každičký den!! Život v našem
sirotčinci bych přirovnala k dlouhodobému táboru. Je tu parádní atmosféra, děcka
si hrají, pomáhají si navzájem, společně jedí, společně se učí. Rychle jsme se
všichni skamarádili a navzájem se obohacujeme. My je učíme anglicky a hrajeme s
nimi hry, které tu neznají. Oni nás naopak učí svahilsky a nevědomky nás
seznamují s místním životem – třeba i tím, že nám po večerech hrají divadlo..
Hned druhý
den pobytu jsem navštívila místní střední školu Jakaya v nedalekém
městečku Mswiswi, kde mi Chris dohodl práci: učitelka biologie. Všichni tu na
mne jsou moc milí, nejen učitelé ale i žáci. Váží si netradičních forem výuky a
na jejich tvářích nejde přehlédnout, že si to velmi užívají. Mě netěší jen ten
jejich úsměv a rozzářená očička vždy když vejdu do třídy, ale hlavně ten pocit,
že je dokáži něco naučit a že si to pamatují, ačkoli je to někdy pěkný oříšek.
Všechny předmětu jsou na středních školách vyučovány v angličtině
(nedokážu si představit stejný systém u nás v CR, já bych propadla), takže
někteří studenti bojují nejen s obtížností probírané látky, svou roli
hraje i jazyková bariéra. Ale nakonec se vždy pochopíme - pantomima je mým
každodenním společníkem. Také mě pobavilo učit první pomoc při úrazu
elektrickým proudem ve škole, kde elektřina neexistuje (no ale v osnovách
to mají – a osnovy se musí dodržovat). Studenti jsou naprosto vychovaní a mají
úžasnou disciplínu, učitel je zde pánem a oni ho velmi respektují. Když jsem na
vlastní oči viděla fyzické tresty, které tu jsou na denním pořádku (často za
pozdní příchody, za nesplněný domácí úkol atd atd), zvažuji myšlenku, zda jde
opravdu o respekt k učitelům nebo spíše o strach z nich. Mrazí mě
z toho po zádech – ale bohužel to kolegy odnaučit nedokážu. K mému
překvapení tu mají na středních školách velmi podobné osnovy jako na našich
českých školách – takže žádná flákačka, ale kvalitní vzdělání.
Po pár
dnech učení jsme s kolegy učiteli a s panem ředitelem zašli na pivko. No
teambuilding je důležitý všude na světě!! :-) Navzájem se vyptáváme na všemožné
otázky: na školní systém..platy učitelů..jejich postavení ve společnosti..pak také
na oblíbená jídla (pozn. Jak může být oblíbené jídlo UGALI opravdu nechápu!!
Tuhá kukuřičná kaše. Bez chuti. Jíst se to dá, zasytí to - ale proč zrovna
oblíbené??!!) Pak přichází mé náročnější otázky: Proč mají černoši bílé dlaně a
chodidla? První odpověď byla, že to je od práce. ALE narozené dítě má prý také
bílé dlaně a chodidla - a to ještě k práci nepřičuchlo. No tak dostávám druhou
odpověď, na které se shodují všichni kolegové: No přece proto, že nás Bůh
všechny stvořil jako bělochy a bílé dlaně a chodidla jsou pozůstatkem. Jeden
kolega to hned potvrzuje svou jizvou a povídá: "vidíš? Když se říznu,
jizva je vždy bílá. To dokazuje, že jsme ve skutečnosti bílí." Má další
otázka je zodpovězena velmi rychle. Ptám se, proč hází odpadky bezmyšlenkovitě
na zem. Uvádím konkrétní příklad: na cestě z Daru do Mbeya cestující
dopili vodu a prázdnou pet lahev prostě vyhodí z okénka. Odpověd: „A kam
by ji asi měli vyhodit, když v autobusu nejsou koše?“ No tady se prostě
spousta věcí neřeší..nejen odpadky..ekologie..ale ani čas se tu neřeší. Přijít o
hodinu nebo dvě později je naprosto normální – a to i pro učitele, kteří tím
zmeškají svou výuku..nahradí si to prostě jindy..třeba v sobotu…(i když se
o víkendu do školy nechodí)..větu „tady jsi v Africe, tady se čas neřeší“
slyšíte denně. Na vše se dá zvyknout, vše vám přijde za chvíli úplně normální.
Takže jestli chcete poznat tu pravou Afriku, sbalte kufry a přijedte sem: at uz
„s“ nebo „Bez mámy“ – ale jako turista navštěvující jen turistické destinace určitě
nepoznáte tu PRAVOU AFRIKU!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat